„Jazyk jest vědomí národa, jest jeho duch v nejvyšším svém zjevení, jest čarovně mocný svazek, jenž dítě k matce, bratra k bratru, rodinu k rodině víže a je všechny spojuje v národ“.
P. J. Šafařík
O mateřštině… název článku jsem si nevybrala náhodně. Stejně tak výběr citátu byl cílený. Mateřský, čili rodný jazyk je vždy jen jeden, pokud odhlédneme od výjimek, které nakonec potvrzují pravidlo. K mateřskému jazyku se váží naše první slova, první říkadla, rýmovačky, pohádky. Budeme-li mít štěstí, vyslovíme v něm i slova poslední…
Kupodivu 🙂 mým mateřským jazykem je čeština, vše co jsem výše popsala, v ní pro mne bylo poprvé a o slovech posledních zatím nepřemýšlím. Co mne ovšem v poslední době přivádí ke stále častějšímu zamyšlení je „čeština“, která na nás útočí ze všech stran, média nevyjímaje. Pochopitelně i zde platí pravidlo výjimky, chápu, že moderátor v soukromé televizi, či rádiu mluví jiným jazykem, než moderátor ve veřejnoprávních médiích. Nevadí mi hovorová čeština, nakonec striktní spisovný český jazyk by někde působil zcela nepatřičně.
Tak co mi vlastně vadí… špatná shoda s přísudkem, chybné skloňování. Možná i malá slovní zásoba, vždyť náš jazyk oplývá bohatostí, malebností, tak proč toho nevyužít. Vím, že se jazyk vyvíjí, nakonec některé archaismy z konce devatenáctého století nás určitě dobře pobaví, občas je lze použít pro ozvláštnění vyprávění, ale abychom je běžně používali, je nemyslitelné. Vše se vyvíjí, jazyk tedy není výjimkou.
Tak kde je chyba… není to snadné. Bylo by jednoduché odsoudit rodiče, kteří na vycházce s dítětem více času věnují mobilním telefonům než hraní a vyprávění si s potomkem. Jenže co když se o to intenzivněji věnují dítěti doma, nemám právo soudit. Bylo by jednoduché napsat, že klesá úroveň školství a nakonec i ta média…
Myslím si, že od všeho trochu. Jsem knihomol, od dětství jsem byla knihami obdarovávána, členkou místní knihovny jsem od svých šesti let, tak vím, že tady je jedna z cest.
Škola… kdysi jsem někde četla: „Krásná je paní učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát!“ Přestože vím, že je gramatika důležitá, tak s citací souhlasím. Pokud máme štěstí a dostane se nám učitele, který nás naučí jakýkoliv předmět především milovat, dostaví se touha daný předmět i znát!
Je vidět, že navzdory pokroku a vývoji se cesty moc nemění, je to stále jen na nás a v nás.
Tak nám všem přeji setkání s „krásnými učiteli a učitelkami“… a obavy, jakým směrem kráčí naše mateřština, budou liché.
S pozdravem Ilona Tytlová
P. S.
Pokud si chcete užít hrátek s českým jazykem, doporučuji vám knihu Leo Rostena, Pan Kaplan má stále třídu rád, kterou do češtiny převedl Antonín Přidal… věřím, že ten v životě potkal nejednu „krásnou paní učitelku“.