Na malém hrádečku se po boji se zlou lavičkou všechno vrátilo do starých kolejí. Lidé v malém království si dál spokojeně žili.
V podhradí se čas od času konala na zdejších kolbištích klání, která pořádala skupina dobrovolníků, kteří si říkali “Týmoví Jezdci”. Protože Týmoví Jezdci neměli dostatek peněz na pořádání svých klání, sháněli peníze, kde se dalo. Měli to se sháněním peněz těžké, ale snažili se, a tak všechna jejich kolbiště byla hezká a udržovaná.
Na hrádku se sešli rádci s královnou a řekli si, že by si mohli vybudovat také své kolbiště, ale problém byl v tom, že na hrádku neměli žádné volné panství, na kterém by si kolbiště mohli vybudovat. A tak jak to tak bývá mezi rádci při schůzkách s královnou, dali všichni hlavy dohromady, a v těch se zrodil nápad, jak si postavit vlastní kolbiště. Aby měli vše dobře připravené, vzali si k sobě ještě písaře, který jim s plánem rád pomohl.
Rádci moc dobře věděli, že “Týmoví Jezdci”, říkejme jim zkráceně jen TJ, se bez finanční pomoci neobejdou. Díky tomu, že jeden z rádců se staral o výběr daní a měl ke zlaťákům nejblíže, zrodil se v jeho hlavě úžasný plán, jak zdarma získat pozemek pro nové kolbiště. Stačilo TJ nedat žádné peníze, které tak nutně potřebovali na svá klání. Když svůj plán sdělil královně a ostatním rádcům, tak z toho měli všichni obrovskou radost, protože netušili, že by to mohlo být tak jednoduché. Zbývalo jen sdělit TJ, že se jim z hrádečku už žádné peníze nepřikutálejí. Rádce, který vše vymyslel se nabídl, že to vše s TJ vyřídí, pokud ho ostatní podpoří.
Když se tento rádce sešel s jezdci a sdělil jim, že už se žádné peníze z hrádečku kutálet nebudou, zeptali se jezdci rádce, proč tak najednou po tolika letech nedostanou z hrádku ani stříbrňák? Rádce jim odpověděl: “Jen tak!”, což jezdce neskutečně zklamalo a zároveň rozhořčilo.
TJ pak chodili každou chvíli na hrádek a žadonili o peníze, ale pomoc z hrádku nepřicházela. Královna i rádci měli obrovskou radost z toho, jak to výborně vymysleli. Neustále jezdcům kladli nové a nové podmínky, které písař zapisoval a posílal dolů do podhradí jezdcům, kterým zbyly jen oči pro pláč.
Došlo to až tak daleko, že se jezdci rozhodli prodat některá svá kolbiště, aby alespoň ta zbylá mohli dál provozovat. Bylo to pro ně velmi těžké rozhodnutí, ale když nebylo k zbytí, udělali tento zoufalý krok se sklopenou hlavou. Naposledy se vydali na hrádek, aby nabídli svá kolbiště královně a tím získali alespoň nějaké zlaťáky. Kdyby tam nepochodili, byli rozhodnuti, že svá kolbiště nabídnout komukoliv na tržišti, kdo dá nejvíce.
Královna s rádci se této nabídky lekli, protože chtěli mít své kolbiště zadarmo a nechtěli za své nové kolbiště platit. Po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodli rádci s královnou, že TJ dají nějakou část zlaťáků, které se jim podařilo vybrat na daních od poddaných, aby si jezdci mohli uskutečnit svá klání, na které jim nezbývali zlaťáky. Rádci i královna byli zklamaní, že to pro tentokrát nevyšlo, ale na druhou stranu si alespoň lidé budou myslet, že jsou na hrádku hodní lidé, kteří nakonec vždy a ve všem pomůžou.
Jezdci měli obrovskou radost, že se jim z hrádku přikutálely toužebně očekávané zlaťáčky, takže měli o jednu velkou starost méně.
Zazvonil zvonec a pro dnes je piklům z hrádečku konec.
Vyprávěl Petr Franta